O lásce, životě a sexu
Chodili jsme spolu na Znouzu a Fixu … chodili jsme na koncerty, do hospody, na zábavy, na plesy. Prostě tam, kam spolu dva lidé chodí, když spolu chodí. Luštili jsme křížovky, dívali se na filmy, hráli na kytaru, souložili. Sem tam jsme se pohádali, pak usmířili.
Měla jsi zajímavé pravidlo: „Přišli jsme spolu, tak spolu odejdem“. To pravidlo jsem nikdy nepochopil a také několikrát nedodržel. Jsou situace, kdy se jeden někde prostě baví a druhý ne. Kolikrát nemám náladu sedět v davu opilců a řešit kdejakou kravinu a raději bych řešil teorii Schrödingerovi kočky relativity nebo dělal cokoliv jiného (někdy se ovšem rád stanu opilým primitivem). V tom okamžiku prostě vstávám a jdu domů – jsem-li sám. Pokud jsme tam spolu, oznamuji že odcházím a zdali jdeš taky nebo zůstáváš. Bez emocí, bez ranních výčitek – že jsi tam zůstala.
Už to bylo téměř dva a půl roku, co jsme to spolu takhle táhli. Byly prázdniny, bylo teplo, byl čtvrtý ročník Recyklfestu. Poslední – minimálně pro nás. Podle jejího pravidla jsme odcházeli spolu, došli v podstatě beze slova na konec podchodu do Hodolan a pak to přišlo.
„Chci se rozejít,“ řekla mi a snažila se vyjmenovat důvody, které ji k tomu vedly. Ty už jsem ale nevnímal. „Ok, tak čau,“ odpověděl jsem, otočil se, nasadil sluchátka, zapálil cigáro a vykročil. Pořád rovno, až domů… celou cestu jsem se neotočil. Možná ze strachu, nevím. Nicméně dneska by mě výraz v její tváří v ten okamžik celkem zajímal. Myslím, že by to mohlo aspirovat na jeden z nejrychlejších rozchodů. Dokonce ani neměla čas pronést ono typické „doufám, že zůstaneme kamarádi„, jak mají ženy rády říkat ve zvyku poté, co vás rozervou na kusy. Tato věta zazněla o půl roku později od jiné, ale to je jinej příběh. Po příchodu domů jsem ji odstranil z přátel ze všech sociálních síti, smazal její číslo z mobilu (což mi stejně bylo k ničemu, jelikož si jej stále pamatuju) a šel spát. Na netu jsem pak našel její fotky z Recyklu, ty na kterých jsme byli spolu samozřejmě chyběly…
V té době jsem pak udělal pár průserů, párkrát nespal ve své posteli a párkrát nespal vůbec. Ale život šel dál. Rozhodně jsem neměl v plánu se nějak litovat a trápit se myšlenkami na ni. Miloval jsem ji, nechala mě. Její chyba. Tak nějak jsem to po pár dnech začal brát. Vždycky jsem věděl, že není jediná, kterou bych byl schopen milovat (ale také jsem vždycky věděl, že bych jí nepodvedl). Ani nemohla, taková prostě neexistuje. Přišla jiná, taky jsem ji miloval, možná trochu jinak, ale rozhodně ne víc nebo míň. A dříve nebo později přijde další, možná, že už dokonce přišla a ještě o tom neví.
Od rozchodu jsem ji viděl dvakrát, poprvé na koncertě v Doze, kde jsme se z povinnosti akorát pozdravili a podruhé při posezení s přáteli v Pekle. Tam nastala jedna zajímavá situace při ťukání si pivem. Jenom ve zkratce, nakonec jsme si přiťukli, nicméně každému u stolu muselo být jasné, že jsem to vůbec neměl v plánu a hodlal ji dále ignorovat. Celkem trapné, ale co. Ty lidi u stolu jsem znal déle než ona a tím pádem oni znali mě déle než ji a pravděpodobně u mě podobnou reakci čekali. A takhle jí v podstatě ignoruji do dnes. Nebyli jsme přátelé do té doby, než jsme spolu začali spát chodit, nebudem ani teď.
Pozn. Veškeré zde uváděné skutečnosti jsou smyšlené. Jakákoliv podoba se skutečnými událostmi je čistě náhodná. Nebo není? 
Náhodně vybrané články
